Pane profesore, co pro vás čestné členství ČDS znamená? (Pozn. redakce: rozhovor s panem profesorem vznikl pro Výroční magazín ČDS ČLS u příležitosti udělení čestného členství, které pan profesor přijal na 60. diabetologických dnech v Luhačovicích.)
Téměř celý svůj pracovní život jsem se věnoval diabetologii. „Běžná“ péče o diabetického pacienta byla pro mě každodenní základ. V ambulanci i na klinice jsem se zabýval vyrovnáním diabetu, edukací, diagnostikou a léčbou diabetických komplikací. Poměrně záhy mě ale zaujaly možnosti transplantační léčby diabetu. Hodně jsem spolupracoval s chirurgy a později i s biology, zajímala mě transplantační imunologie a imunosupresívní léčba. Tím jsem stál poněkud na okraji společnosti ostatních diabetologů a příliš jsem jim nezasahoval do organizačního řešení diabetologické problematiky na celostátní úrovni a nikdy jsem ani nebyl členem výboru ČDS. Proto mám radost, že moje celoživotní snaha pozornosti diabetologů neunikla. Transplantace se v průběhu času zařadily mezi standardní postupy péče o diabetika v určitých indikacích a nejsme daleko od využití technologie kmenových buněk při přípravě tkáně produkující inzulín, která bude dostupná pro širší okruh pacientů s diabetem. Svoje ocenění beru jako potvrzení, že Česká diabetologická společnost má do budoucna zájem prosazovat tyto nové postupy a je připravena využít zahraničního i českého pokroku ve prospěch našich pacientů, i když to možná některé pohledy na léčbu diabetu změní.
Co vás ve vaší práci motivuje?
Uvedu příklad. Před několika dny mi jedna pacientka zaslala kopii svého příspěvku na facebooku (ví totiž, že já sociální sítě příliš nepoužívám). Uvádí tam, že prožila 25 let po kombinované transplantaci ledviny a pankreatu. V době transplantace již neviděla na jedno oko, které ztratila kvůli komplikacím diabetu, a zahajovala léčbu dialýzou. Za tu dobu povila a vychovala dvě děti, stále vidí a píše recenze na divadelní představení.
A co mi dělá radost? To, že věci, které jsem zaváděl a učil své mladší kolegy, mají své pokračování. Moji bývalí Ph.D. studenti pokračují v tom, co jsem začal. Mají svoje úspěchy a hodně věcí dělají lépe. A chovají se k sobě dobře a mají se rádi. To mi dělá radost, protože kvůli tomuhle chodí člověk do práce rád. Tak nás to učil pan profesor Bartoš.
Odpověď na otázku, kdo je pro vás osobní inspirací nebo vzorem v lékařství, tedy asi bude poměrně jasná…
Ano, na to mám jednoduchou odpověď. Je to právě pan profesor Vladimír Bartoš, který ale před 11 lety zemřel. Mohl bych hodně mluvit o tom, čím vším prošel, jaká odvětví medicíny se naučil a u zrodu kolika nových metod v lékařství stál. Ale ze všeho nejvíc mi imponoval svým humorem, pevným názorem, lidským nadhledem a sebevědomím, které ho chránilo před závistí a obavou, že ho jeho kolegové či následovníci v něčem překonají a oslabí jeho pozici. Na naší klinice zavedl slušné a elegantní chování. Byl to gentleman mezi lékaři i mezi pacienty. V jeho díle i humoru jsem se snažil pokračovat.
Je právě tento přístup tím, co byste chtěl sdílet jako inspiraci pro ostatní, zejména mladší lékaře?
Kromě zmíněného smyslu pro humor jde zejména o pochopení pro druhého. Ale mám rád také píli, snahu udělat věci pořádně, abych s tím byl sám spokojen, a nejen aby to dobře vypadalo. Některé věci je lepší raději nedělat než je dělat špatně. Myslím tím třeba nekvalitní výzkum nebo psaní zbytečných článků nebo hubení pokusných zvířat, jen aby se někde objevila čárka. Ani mně se někdy nepodařilo tomu vyhnout, ale byla to chyba.
Co byste označil za svůj největší omyl v diabetologii? Máte za sebou nějaký předpoklad, který se pak nenaplnil?
Já jsem začínal jako klinický farmakolog, ale už od konce 80. let jsem se věnoval převážně diabetologii. Již tehdy jsem věřil, že diabetes 1. typu jednou půjde vyléčit včasnou intervencí, a věřím v to dosud, ale tato vize se dosud nenaplnila. Stejně tak jsem byl přesvědčen, že by mělo jít diabetes léčit transplantací tkáně produkující inzulín, což se potvrdilo poměrně brzy, ale metoda byla zprvu příliš „drastická“ a mnoho lidí ji kritizovalo pro příliš velké riziko a velké náklady. Potřebujete k tomu totiž zemřelého dárce orgánů a těch bude vždy nedostatek, přihlédneme-li k počtu osob s diabetem. A bude to také vždy náročné a trochu tíživé, když zabrousím trochu do psychologie. Postupně se hledaly nejrůznější alternativní zdroje, jako třeba tkáň přirozených či geneticky upravených zvířat, později různé typy kmenových či prekurzorových buněk. Této vizi já pevně věřím, ale stále ještě se nenaplnila. Stejně tak se testovaly nejrůznější metody, jak zastavit autoimunitní proces při rozvoji diabetu 1. typu. Jak vidíte, stále se to ještě nepodařilo, ale já v to pevně věřím a snažím se k tomu přispět. Takže to podle mého názoru nejsou omyly, ale pouze překážky na cestě, které se podle mého názoru podaří překonat.
Transplantační léčba ale hodně souvisí i s jinými, dříve spíše alternativními způsoby léčby diabetu, které se vyvíjely společně a odborníci se dříve setkávali na společných sympoziích. Šlo např. o vývoj inhalační formy inzulínu, o které se mnozí domnívali, že zcela ovládne inzulínovou léčbu diabetu. Já jsem nepochyboval o tom, že se povede vyvinout účinné přípravky, ale způsob podání se mi zdál příliš složitý a myslel jsem si, že prostý vpich tenkou jehlou bude pro pacienta jednodušší a přesnější. Tato metoda se nakonec nějak téměř vytratila, a to především pro malý zájem pacientů. Podobně tomu bylo i s tlakovými injektory, které vstřikovaly inzulín pod kůži pod velkým tlakem ve formě spreje bez použití jehly. I ty se nějak vytratily.
Spolu s transplantacemi se dříve na společných sympoziích probíral vývoj senzorů hladiny glukózy. Postupně Američané přistáli na Měsíci, vyvíjely se rychlejší a rychlejší počítače, stavěly se nové urychlovače částic, ale vývoj senzorů byl dlouhá léta zklamáním. A najednou došlo k průlomu, takže „senzoráci“ se už nechtěli dále zdržovat s transplantátory, založili nové společnosti a nyní jsou extrémně úspěšní, zatímco my stále šlapeme v závějích, i když s velkou vizí, že se to nakonec podaří. Jaký způsob bude ten pravý, to se teprve uvidí. Jenže dosažení třeba jen malého pokroku je velmi namáhavé a může člověka stát podstatnou část jeho tvůrčí kariéry. Potom bývá někdy těžké ustoupit od svých překonaných představ a být schopen připustit, že záměry osudu bývají klikaté a naše přesvědčení nemusí být to správné.
Jak se ve své práci vyrovnáváte s emocemi?
Na to je těžké odpovědět. Myslím, že špatně, ale není to příliš vidět. Naštěstí skoro všechno rychle zapomenu, a tak ve mně nezůstává skoro žádná zášť, ale spíš pochopení. Pokud jde o různá zklamání nebo osobní konflikty, naučil jsem se, že nejlepší je nejprve se alespoň třikrát projít dokolečka a teprve potom něco říkat a podnikat.
Čelil jste v poslední době nějakým výzvám? Jak jste se s nimi vypořádal?
Jedné takové výzvě čelím zjevně nedostatečně. Ale naštěstí už nemám tolik řídicích povinností, takže to příliš nevadí. Nedokážu nebo spíš nejsem ochoten zvládat všechny požadavky elektronické komunikace, vyplňování nových a nových loginů a zadávání hesel a provádění úředních zápisů na správná místa a ve správné formě. Někdy tím strávím aktivní část svého pracovního dne, a když pak chci přistoupit k samotnému jádru svého úkolu, jsem schopen se už jenom točit dokolečka, jak jsem to popsal v předchozí odpovědi. Vždy mě napadne citát ze Švejka, kdy si kadet Biegler, který je jinak stoupencem všeho moderního v armádě, posteskne: „Ich melde gehorsam, Jesus Maria, es stimmt nich,“ když se účastní „kurzu moderního šifrování“, ale omylem mu k tomu dodají špatný díl románu Ludwiga Ganghoffera Die Sünden der Väter (Hříchy otců). Zde se omlouvám, to ta moje obliba v knihách, které jsem četl jako mladý. Naštěstí pro to mají moji mladší kolegové pochopení a ochotně mi pomohou, i když Švejka bohužel nečtou. Ale takovou skutečnou výzvou pro mě bylo povolení nové intervenční studie v časném stadiu diabetu, kterou právě začínáme. Kromě odborné stránky jsem musel zvládnout i ta zamotaná úskalí moderní legislativy a zejména informatiky, která podle mého názoru někdy stojí proti zdravému rozumu. Ale jinak to prostě dnes nejde.
Jak se vám daří skloubit pracovní kariéru s osobním životem?
Na to se mohu jinak dívat já, moje děti a moje první a druhá žena. Já jsem měl dojem, že to nebyl velký problém, ale moje dospělé děti mi říkají, že jsem byl pořád pryč a něco řešil a ani doma jsem s tím nedal pokoj. Velkou část života jsem si dobrovolně brával službu o Vánocích. Byl jsem trochu hrdý na to, že tuto povinnost beru na sebe a doma že pro to mají pochopení. Pak jsem někdy zaslechl, že to bylo proto, že jsem nechtěl být doma. Tak tomu ale nebylo a takový výklad mě trochu zklamal. Říká se „vita brevis, ars longa“, ale stihnout se toho dá dost, když člověk chce. Beethoven to prý říkal naopak a mně se to také tak ve většině případů zdá.
A přesvědčil některé z vašich dětí váš příklad k tomu, aby se věnovalo medicíně, neřkuli diabetologii?
Popravě řečeno, jako mladý jsem nejvíce tíhl k humanitním vědám. I když jsem žil bez otce, který brzy zemřel, měl jsem krásné domácí prostředí a všechno jsme si říkali tak, jak to bylo. A to se kolem postupně rozvíjela normalizační atmosféra plná lží a pokřiveného vystupování. Snad kromě hudby, které se věnoval můj bratr, byly všechny humanitní vědy zcela pokroucené dvojí tváří, jednou pro doma a druhou navenek. Ono to v té době už většinu lidí nebolelo a bylo to spíš směšné, ale pokud někdo nechtěl emigrovat, musel se dost přizpůsobit. Říkávalo se, „když jsi blbej na matematiku, tak studuj medicínu“. Tedy pokud jsem se nechtěl máchat v té společenské špíně víc, než bylo nutné k přežití. A to jsem udělal a vystudoval medicínu.
Nyní jsem přesvědčen, že všechny obory jsou krásné, jen když se dělají pořádně. Z mých čtyř dětí se medicíně věnuje jenom dcera. Začala ambiciózně s hematologií, ale se třemi dětmi dala nakonec přednost praktické medicíně a stala se v tomto oboru mistrem. Když je někdo v okolí nemocný, vždycky se radí s ní. Co nezvládne sama, to předá specialistům, kteří si jí váží a spolupracují s ní. Má nyní práce a starostí možná víc, než kdyby zůstala u té hematologie. Myslím ale, že jsem ji nijak přesvědčovat nemusel, rozhodla se sama. Přišli jsme na to, už když byla malá. Jednou se našemu psovi udělalo v autě špatně a vrhnul. Všichni z vozu vyběhli, aby to vydýchali, jenom ona v autě zůstala a probírala se klubkem červů na sedadle a zkoumala podle hlaviček, co jsou samičky a co samečci. Tedy pardon.
To spíš nejmladšího syna jsem přemlouval, ale on je zrovna ten případ, co mu jde matematika, a tak zkusí jít tímto směrem. Já mu to přeji a trochu mu závidím.
Máte nějakou strategii, jak se udržovat ve formě a rozvíjet se?
Strategii mám takovou, že se za každou cenu snažím denně pohybovat. Rozvíjet se odborně mě naštěstí baví, takže pravidelně procházím některé časopisy, např. The New England Journal of Medicine, kde se většinou objeví všechny důležité novinky, a tak je mívám z první ruky. Za hodně jsem ale také vděčný mojí paní asistentce Heleně, která je velmi důsledná a všechno řeší hned, takže mi nedovolí nic zanedbávat, dokud to nesplním. Také se každé ráno sprchuji studenou vodou, ale o tom jsem už mluvil, že některé moje zásady mohou být klidně kontraproduktivní, ale já nemám odvahu s nimi přestat. Jenom si pamatuji, že to tak dělával můj otec, a tím si na něj udržuji vzpomínku. Zemřel, když mi bylo 6 let.
Ale když už se ptáte, napadá mě, že bych si měl osvojit ještě nějakou jinou strategii, protože se svojí formou nejsem úplně spokojen a to sprchování evidentně nestačí.
Řekl bych, že máte na mysli něco konkrétního. Máte už něco vytipováno?
To tedy nemám. Znáte to s tím starým psem a novými kousky? Jeden takový nový kousek je hra na kytaru. Začal jsem nedávno, nejde mi to a je mi jasné, že to nikam dotáhnout nemohu.
Takovým starým kouskem je práce na zahradě. Dělal jsem to vždycky, ale vždycky to byla spíš těžká práce, spočívající v boji s kalamitou listí, trávou a spoustou větví. Každý rok ryji záhony a sázím zeleninu a rajčata, která se slibně vinou do výše, aby pak v půlce léta většinou zplesnivěla. Nevím, co mě k tomu pořád vede, že to zkouším znovu. Takže když jsem se jednou v noci probudil, nemohl usnout a probíral těžkosti života, k jednomu takovému předsevzetí jsem dospěl: nedělat to zahradničení s takovou silou a námahou a raději se to naučit. Mám takového kamaráda, skoro bratra, který žije na Šumavě. Ať sáhne, na co sáhne, hned se mu to zelená a krásně plodí. Jak to ale dělá, neumí vysvětlit. Napadá mě, že zajedu do Hornbachu a koupím spoustu slepičinců. Jsou drahé, on je má na dvorku. Zkusím to, ale nebude nakonec jednodušší léčit lidi?
Existuje nějaké životní motto, kterým se řídíte?
Berte to, prosím, jako nadsázku a pokus o vtip. Významní lidé často uvádějí různá hesla a zásady, které zasluhují obdiv, hezky znějí a jsou hodny následování. Mě se na tohle nikdo ještě neptal, a tak to konečně s úsměvem do svého nitra vyslovím: „Jít cestou nejmenšího odporu“. Ve skutečnosti to asi není příliš pravda, protože mi lidé často říkají, že si dělám věci víc složité, než je nutné, a že rád překonávám překážky. Já překážky musím překonávat dost často, ale příliš velkou radost z toho nemám. Je pravda, že hodně nerad něco vzdávám, i když, asi jako každý, dost často musím, protože tomu prostě brání objektivní důvody anebo to prostě (už) nedokážu, třeba proto, že už nejsem úplně zdravý nebo to zkrátka nezvládnu. Ale často si potom říkám, proč jsem na to šel tak složitě a proč jsem na tom tolik trval. A pokud jsem příliš usilovně dělal něco „proti osudu“, a to v životě a někdy i v medicíně, nedopadlo to vždycky dobře a zůstaly mi ještě výčitky, že jsem se tolik snažil „čůrat proti větru“.
Znamenalo „čůrání proti větru“ v medicíně třeba prosazovat nějaké postupy, kterým někteří nevěřili, ale vy jste byl bytostně přesvědčen, že je to správná cesta?
Zase vás zklamu. Podle mě neznamená. Je to konání proti smyslu věci jenom proto, že jsem tak hloupý, moc si to přeji nebo tomu příliš věřím. Pokud bych to vzal vědecky a cimrmanovsky, může být takový výzkum také užitečný. Abych ukázal, že tudy cesta nevede. Ale jak jsem už říkal, člověku z toho nakonec zbude spíš lítost, když prosadí něco, co nejde. Leda že by měl při sobě někoho, kdo ho má rád a ocení alespoň snahu.
Čemu se věnujete ve svém volném čase?
Budu přemýšlet. Ze všeho nejraději bych se věnoval lásce a dětem. Ale děti vyrostou a chtějí dělat věci po svém a raději s kamarády než se stárnoucím tatínkem. A o lásce raději mluvit nebudu, na to jsem asi příliš složitý tvor a do medailonku se to nehodí. Jako mladý jsem hodně četl a knihy, které jsem si oblíbil, čtu nyní znovu a znovu a hledám v nich krásné věty, které si stále pamatuji. Mám rád divokou přírodu a rád do ní chodím, i když šumavské noční vichry a průtrže mračen nyní nahrazují spíš potulky po parcích a místo stopování jelenů mi stačí pohled na přeskakující veverky nebo naši kočku a kulhajícího psa, což je ve skutečnosti stejně zajímavé. Mám rád všechna zvířata a v jejich pohybech a očích hledám odpovědi na dávné otázky svého nitra a celého lidstva.
Jinak jsem se ale žádných cizokrajných cest neúčastnil, do Himalájí jsem se nevydal, na motorkách jsem nezávodil. Měl jsem dost adrenalinu z nových léčebných postupů, které jsme zaváděli, a mimo práci jsem další vzrušení nevyhledával. Byla trochu chyba, že mým jediným skutečným koníčkem byla medicína, protože nyní by se mi to asi hodilo.
A jaké máte do budoucna plány? Co vás ještě jako diabetologa a člověka láká?
Nedávejte mi, prosím, takové otázky. Když nad tím přemýšlím, napadá mě akorát – ráno vstát, umýt se, vyčistit si zuby, obléci se, nasnídat se a…? Tolik placatý nejsem, ale sny jsou sny.
A v té diabetologii, což je snazší, chci jednak ještě nějakou chvíli táhnout brázdu jako starý kůň a taky dovést své Ph.D. studenty k úspěšnému závěru, nejraději v podobě kvalitních publikací v dobrém časopise. Témata jsou hezká a myslím, že to má smysl. V ostrůvkové laboratoři chci být užitečný radou a nadhledem. Mnoho věcí se točí dokola a ti mladí to ještě nevědí. A také zahajujeme náročnou studii. Přál bych si, aby byla prospěšná a aby chytila dobrý vítr a nepřevrátila se proti větru.
Článek je převzat z Výročního magazínu České diabetologické společnosti, ročník 1, 2024.
