Pane profesore, co pro vás toto čestné členství znamená? (Pozn. redakce: rozhovor s panem profesorem vznikl pro Výroční magazín ČDS ČLS u příležitosti udělení čestného členství, které pan profesor přijal na 60. diabetologických dnech v Luhačovicích.)
Potěšilo mě to.
No počkejte, to je takové strohé…
Česká lékařská společnost má hned několik typů ocenění, ale je důležité dodržet hierarchii udělování. Představte si, že jsem byl dokonce navržen na Purkyňovu cenu, ale odmítl jsem to, protože přece nemůže předsednictvo odhlasovat cenu svému předsedovi. Většinou čestná členství odmítám (pozn. redakce: pan profesor má čestné členství ve Společnosti všeobecného lékařství a v České internistické společnosti), a proto jsem si také nejdřív ověřil, zda jsem někoho nepřeskočil. Hned jsem si nechal vypsat, kdo je čestným členem České diabetologické společnosti, a dokonce jsem se na některé kolegy ptal, protože jsem si myslel, že by možná byli vhodnějšími kandidáty.
Vy vidíte za oponu. Jak to vlastně probíhá?
Výbor se sejde a navrhne vhodné kandidáty.
Takhle jednoduše?
No ano.
A vybere?
Vybere. A odměněný nemusí platit příspěvky. (smích)
Počkejte, to je ale také výhoda!
Já jsem o tom vůbec nevěděl. Až když mi přišla složenka od „Purkyňky“, podivoval jsem se nad nízkými poplatky. Teprve pak mi došlo, že v těch dvou společnostech nemusím platit příspěvky.
Co vás motivuje ve vaší práci?
Mám rád práci s pacienty a baví mě věci a instituce měnit. Teď se snad daří trochu měnit Českou lékařskou společnost, a kdybych se byl stal v roce 2005 rektorem univerzity, určitě by byla dnes jiná, například by měla funkční informační systém, jako má třeba Masarykova univerzita nebo Komenského univerzita v Bratislavě.
Z toho je cítit velké zklamání.
Ale ne, není. Vůbec. Kdybych se byl býval stal rektorem, byl bych ve funkci 7 let a neměl bych čas na pacienty. Upřímně – z dnešního pohledu je to dobře.
Existuje motto, kterým se řídíte?
To asi opravdu nemám. Vy máte motto?
Tak vám děkuji za vrácenou otázku.
Vlastně teď jsem objevil docela dobré motto. Připravujeme poslední díl O duši, už jsme vydali s prof. Ctiradem Johnem O duši medika a O duši lékaře. Ctirad John moc chtěl vydat třetí díl, O duši pacienta, ten ale nestihl. Dokonce jsme nad tím ještě za jeho života několikrát seděli s redaktorkou a přemýšleli, jak to udělat, zda anonymně, či nikoli. Ctirad chtěl, aby publikace vyšla jako trilogie se 33 příběhy, tak o to nyní s prof. Žaloudíkem usilujeme. Kvůli tomu poslouchám v autě audioknihy a rezonuje mi citát z knihy Oty Pavla: „Když se člověk uzdraví, je to krása a začne nový život.“ Tak to klidně použijte jako motto.
Na další otázku, kterou jsem vám zaslala e-mailem, o tom, jak se vám dařilo skloubit rodinný život s prací, jste mi odepsal také jedním slovem – že dařilo.
(smích) Ale to je opravdu pravda. I když manželka mi někdy připomíná, že na ni zapomínám. Někteří autoři často v závěrech svých prací děkují rodině apod. A ona mi někdy říká, že ani nepřipomenu rodinu. Že nikdo neví, že mám děti a vnoučata. Ale já si pořád myslím, že je to správně. Takže odpověď „Dařilo“ je naprosto správně a vyjadřuje úplně vše.
Přednostou III. interní kliniky jste byl 18 let, to je dlouhá doba, ačkoli na první pohled se v prostorách jezuitské koleje, kde klinika sídlí, zastavil čas.
Pamatuji si, jak jsme za minulého režimu poprvé smlouvali s dělníky, aby přistavěli příčku do největšího pokoje na klinice, a dnes jsou pokoje i v této historické budově moderní a menší. Každý pokoj má vlastní koupelnu. Když jsem byl v roce 1992 vedoucím 2. oddělení, rekonstruovali jsme první pokoje, které měly koupelnu. A to bylo v těchto prostorách kvůli kanalizaci velmi komplikované. Z hlediska provozu a sester jsou ty prostory pořád nevýhodné, pokoje jsou na jedné straně, o to více se sestry naběhají, to už dnes nikde není. Ostatně architektura nemocnic bude také tématem besedy Clubu Jana Evangelisty Purkyně.
Kdy byl pro vás osobní inspirací v lékařství a jaké hodnoty byste vy naopak chtěl sdílet jako inspiraci pro mladší lékaře?
V klinické medicíně jsem měl dva učitele – v diabetologii prof. Jaroslava Páva a v obezitologii prof. Jiřího Šonku. V informatice pak doc. Wünsche. Manažersky byl určitě mým vzorem prof. Pacovský. A jaké hodnoty bych já osobně chtěl sdílet? To je těžké říci. Především demokratické, což medicíně znamená, aby každý měl možnost se rozvíjet. Bohužel stále platí, od politiky až po zdravotnictví, že často je cílem házet klacky pod nohy druhým, jednotlivcům i institucím.
Jak se ve své práci vyrovnáváte s emocemi?
Naštěstí s věkem emocí ubývá, a tak mám snad klidné stáří. V poslední době mě rozhodila např. jedna věc. Pořádáme v Lékařském domě besedy Clubu Jana Evangelisty Purkyně. Když jsme někoho pozvali do diskusního křesla, skoro nikdo za posledních 6 let neodmítl. Na poslední Club o dopadu klimatických změn v historii, dnes a v budoucnu jsme postupně pozvali asi 10 pedagogů z Přírodovědecké fakulty, a kromě jednoho všichni odmítli. To mně opravdu přišlo jako velká urážka České lékařské společnosti. Pak jsem ale zjistil, že pozadím problému byla obava přírodovědců, kteří jsou často zváni do tematicky vyhraněných až ekologicky militantních diskusí. A na konci nám děkovali, jak zajímavé otázky lékaři kladli. Záznamy clubů jsou na webu ČLS.
Kde se vůbec myšlenka organizovat tato setkání zrodila?
Před covidem jsme začali s prezidentem České stomatologické komory doc. MUDr. Romanem Šmuclerem organizovat tyto kluby pro uzavřenou společnost. S covidem jsme oslovili také on-line prostor a ukázalo se, že je to velmi efektivní. Od covidu se nám živé streamování besedy pohybuje v řádech stovek sledujících, ten dopad je také díky komunikaci na sítích obrovský, takže od původní myšlenky uzavřené společnosti starších lékařů jsme také díky pandemii došli až k tisíci sledujících.
A témata jsou různá?
Ano, od ekonomiky zdravotnictví až například po změny klimatu. Teď připravujeme architekturu nemocnic anebo téma o sudetských Češích a Němcích, které bude na začátku května. To navrhla paní profesorka Hrubá z Ústí a organizujeme to ve spolupráci s historiky. To bude velmi zajímavé a kontroverzní téma. A přepisy rozhovorů vydáváme také knižně.
Club Evangelisty Purkyně se píše s C, proč?
To je právě díky původní myšlence uzavřeného klubu, tradičně britského charakteru, tak proto s c – club. Dokonce mě někteří kolegové upozorňovali na chybu, ale my si za tím komorním tradičním britským „clubem“ stojíme.
Čelil jste v poslední době nějakým výzvám? Jak jste se s nimi vypořádal?
Myslím, že ve svém věku už žádným výzvám nečelím. Největší výzvou bylo překonání nedostatku pohybu po dvou endoprotézách kolenních kloubů. Už ale jde i tenis a pomalý běh.
Sportu jste se věnoval dlouhodobě. Ve svých publikovaných fejetonech jste dokonce uvedl, že jste si jako dítě nalepoval výstřižky z novin ze Závodu míru, hokejových mistrovství a olympiád. Tomu se říká vášeň.
S těmi koleny to jde hůř, běhal jsem několikrát týdně a do šedesátky jsem chtěl zaběhnout půlmaraton, ale nakonec je mým životním rekordem 12 kilometrů. Jednou ročně jsem běhal Běchovice, to je 10 kilometrů. Teď bych rád běhal alespoň dvakrát týdně dva kilometry a pořád také nevzdávám letošní Běchovice. To je jenom běh, mám takový rituál a každou sobotu sleduji na rotopedu pořady o historii. Zrovna teď jsem na „běhátku“ poslouchal pořad o Eduardu Albertovi, který byl českým chirurgem a strašně zajímavou osobností.
Jak si vedou společnosti ČLS JEP?
Pořád vznikají nové. V současné chvíli je nejnovější společností ČLS Společnost pro 3D tisk v medicíně. Stojí za tím 50 lékařů různých odborností a navzdory zvláštnímu názvu je to velmi zajímavé. Celkově máme 125 společností a dále spolky lékařů, které jsou v jednotlivých městech. Zatímco někde zanikají, v Praze je stále aktivní nejstarší spolek ČLS, který má tradici od roku 1862.
A Česká diabetologická společnost, které jste nyní čestným členem?
Všechny společnosti v „Purkyňce“ si stojí dobře. Ale diabetologická společnost jde stále dopředu, pamatuji si ji od 80. let, kdy byl předsedou doc. Středa, pak prof. Páv, který byl mým učitelem diabetologie. Páv říkal, že když mu v Ústavu pro výzkum zdraví lidu (dnešní IKEM) řekli, aby se věnoval cukrovce, tak nejprve musel pochopit, že cukrovka je nemoc celého člověka, která se týká všech orgánů a všech tkání. Páv měl výborné nápady, důsledně vnímal genetiku DM 2. typu, usilovně pracoval a nebál se experimentovat. Byl to fantastický člověk. A česká diabetologie stojí i na této osobnosti a stále se vyvíjí.
Článek je převzat z Výročního magazínu České diabetologické společnosti, ročník 1, 2024.
