Doktorka Marcela Szabó je zajímavá osobnost – nejen lékařsky, ale také lidsky. Když totiž v průběhu rozhovoru o její geografické cestě ze Zlína do Prahy a profesní cestě k diabetologii odkryje zejména své koníčky, zjistíme, že je to nejen lékařka, která dbá o zdraví svých pacientů, ale také dobrodružná a sportovní povaha. Její malá ordinace na pražské Poliklinice Barrandov zapůsobí svou přívětivostí.
Zajímalo nás, jak vlastně paní doktorka, která se v posledních letech angažuje také v České diabetologické společnosti, kde je 1. místopředsedkyní výboru a rovněž předsedkyní Občanského sdružení ambulantních diabetologů, žije, z čeho čerpá energii a jak vlastně ke své práci přistupuje.
Marcela Szabó začínala ve Zlíně, odkud pochází a odkud je i naše reportáž na jiném místě této ročenky. O svém setkání s profesorem Jaroslavem Rybkou a o tom, jak tento nestor české diabetologie ovlivnil její další směřování, napsala v poděkování v úvodu své knihy Diabetes mellitus 1. typu: „S profesorem Rybkou jsem pracovala na interní klinice ve Zlíně 11 let. Když jsem nastoupila jako absolventka na jeho pracoviště, byla jsem překvapena vysokým pracovním nasazením všech zaměstnanců kliniky a značnými nároky profesora Rybky na všechny lékaře. Nezbývalo však než se okamžitě přizpůsobit. Díky němu jsem se rychle naučila hospodařit se svým časem a dokázala rozeznat, co je důležité více, co méně, co vůbec… A asi proto jsem složila atestaci z vnitřního lékařství již ve věku 26 let. Den poté si mě profesor Rybka zavolal a zeptal se mě, kam chci svou profesi směřovat dál – do kterého dalšího atestačního oboru se hodlám zapsat. Byla to však jen řečnická otázka – když jsem mu vyjevila své tehdejší plány, ihned je zamítl s tím, že je to špatné rozhodnutí, protože on si mě vybral pro diabetologii. Mé pokusy o protest byly zcela zbytečné (kdo profesora Rybku znal, ví, o čem píši…). A tak jsem se stala diabetologem proti své vůli. Již za pár let jsem však byla profesoru Rybkovi za toto rozhodnutí vděčná a jsem dodnes. Nejen za to, že mě přivedl k diabetologii – krásnému oboru medicíny, ale zejména za to, co všechno mě z interny a z diabetologie naučil.“
A proč jste se tenkrát snažila protestovat?
Já jsem tehdy chtěla na nefrologii a na dialýzu, kde byl úžasný tým sester. Už jsem tam v té době sloužila, ale profesor Rybka si mě vybral pro diabetologii a přes to nejel vlak. On si mě zvolil, vysvětlil mi to a bylo to. S ním se nedalo diskutovat. On dokázal v lidech vidět, co v nich je. Věděl, kdo bude za něco stát a kdo ne, koho si má nechat a koho poslat pryč. A poznal i na pacientech, co je kdo zač.
Ve kterém roce to bylo?
Nastupovala jsem 2. září 1991 po studiu na brněnské lékařské fakultě a postupovala takovým tím klasickým kolečkem – gynekologie, chirurgie, LDN atd. Až zhruba po roce jsem přešla na internu k prof. Rybkovi a tam už jsem zůstala po celou dobu.
Po jedenácti letech vám interna a Zlín začaly být malé?
Manžel přišel ve Zlíně o místo a tehdy byla doba, kdy byly v Praze mnohem větší možnosti. Dala jsem si dohromady, že já můžu jako doktor pracovat kdekoli, a navíc nejsem člověk, který se usadí na jednom místě a tam zůstane. Manžel našel práci v Praze, syn zrovna skončil první stupeň základní školy a já jsem věděla, že i on bude mít v Praze jako umělecky nadané dítě jiné možnosti. A tak jsem se i já začala těšit na změnu. Říkala jsem si, že mi udělá dobře. 1. srpna 2002 jsem nastoupila v Motole a o pár dní později jsme se stěhovali. Zrovna začínaly povodně. Pamatuji si, že můj bratr, který nám pomáhal se stěhováním, říkal: „Pohněme, ať stihneme věci ze stěhováku dát dovnitř, začíná pršet.“
Takže po interně ve Zlíně přišla Fakultní nemocnice v Motole…
Já jsem se původně ptala na místo v IKEM, ale tam právě nastoupily dvě mladé lékařky, takže jsem přijala místo na metabolické JIP v Motole, ale viděla jsem, že muži lékaři jsou v tom mnohem lepší, a tak jsem poměrně rychle přešla na diabetologické oddělení. Jako atestovaná lékařka jsem dělávala konzilia a pracovala v diabetologické, obezitologické a lipidové ambulanci.
A odskočila jste si do Ameriky…
Když jsem působila v Motole, byla jsem v roce 2005 na čtvrtroční stáži v The Texas Heart Institute na endokrinologii, protože v Americe diabetologie neexistuje jako samostatný obor a je součástí endokrinologie. Ale zjistíte tam, že se u nás v Česku diabetologie vůbec nedělá špatně a je na srovnatelné úrovni. Rozdíl je zejména ve finančních a personálních zdrojích. Tam se lékař věnuje opravdu pouze lékařské praxi, nedělá práci za sestru nebo sekretářku, protože jeho práce je extrémně drahá. Ani sestra nedělá práci za office. Doufám, že teď už se u nás konečně začíná přicházet na to, že aby měl lékař čas na pacienty, nemůže se věnovat ničemu jinému.
The Texas Heart Institute je součástí sdružení asi 30 nemocnic Medical Centre of Texas a já jsem patřila pod jedno konkrétní pracoviště. V rámci stáže jsem nemohla dělat žádné specializované výkony. Mohla jsem se však účastnit výuky na Baylor College of Medicine – čtvrté největší soukromé lékařské vysoké škole v USA, protože jsem na stáži byla za Karlovu univerzitu, kde jsem učila, a měla možnost trávit čas s tamními studenty a vyučujícími a účastnit se jejich konferencí.
A co vás později vedlo k tomu, založit si soukromou praxi?
Já jsem byla v Motole dlouhou dobu spokojená, pak odtamtud ale začalo hodně lékařů odcházet a nejvíc ti, které jsem měla ráda. Rozhodla jsem se, že tam sama nezůstanu, a přijala jsem jednu z nabídek, které jsem dostala. Nějakou dobu jsem pracovala v Městské nemocnici Neratovice. Tam jsem dělala hlavně v diabetologické ambulanci, ale to už jsem se pomalu začala chystat na svou soukromou praxi. Už když vznikal soukromý sektor, říkala jsem si, že budu muset v práci strávit 40 let a že bych polovinu z toho pobyla někde v nemocnicích a druhou polovinu v diabetologické ordinaci – tehdy jsem ale na svou vlastní praxi nepomýšlela. Věděla jsem, že zasednout v mladém věku na jedno místo a pobýt tam nějakých 35 let, to není nic pro mě, protože nikdy jsem neměla ráda pořád stejnou práci.
Založit vlastní praxi trvalo dlouho – najít vhodné místo, získat registraci a smlouvy s pojišťovnami a tak dále. Trvalo to déle, než jsem si myslela, přestože jsem si vybrala polikliniku, kde diabetologie vůbec nebyla. Pět let jsem byla bez smlouvy s VZP, ale pomáhala jsem s prací i jinde a nějak jsem to přežila.
Jak jste to řešila?
Měla jsem klienty jiných pojišťoven. Tehdy byla docela vyhledávaná Zdravotní pojišťovna ministerstva vnitra a dost pacientů bylo pojištěných u ní – to mě v prvních letech dost podrželo. Naivně jsem si myslela, že pacienti, kteří jsou pojištěni u VZP a chtějí do mé péče, by se na ni mohli obrátit, ale na to jsou lidé strašně pasivní. Pár se jich na pojišťovnu obrátilo, ale to nestačilo.
Jak velká je vaše ordinace?
Spíše menší. Myslím, že v ČR průměr na jeden úvazek lékaře je asi 960 pacientů, ale já kvůli tomu, že dělám práci pro OSAD a pro ČDS, víc než momentálních 700 pacientů mít nemůžu. Jsem tu jako lékař sama, a když jdu na schůzi nebo do pojišťovny, pochopitelně nemůžu ordinovat. Přitom Barrandov jako takový, včetně starého Barrandova, má asi 30 tisíc obyvatel a moje ordinace je tu jediná. Nehledě k tomu, že sem jezdí i pacienti, kteří to sem mají nejblíž, třeba ze Slivence, z Lochkova nebo z Radotína. Zatím je pořád ještě beru, ale vím, že už to budu muset omezit, pokud chci zachovat kvalitu. Nabrat další můžu vždycky.
Odkud jezdí váš nejvzdálenější pacient?
Měla jsem pacienty i z Moravy, což souviselo s tím, že jsem kdysi v Motole řešila grant s obézními pacienty, v rámci něhož jim byl vysazen inzulín a nasazena orální antidiabetika a pohybová aktivita, ale momentálně ten úplně nejvzdálenější je z Jablonce nad Nisou. Přece jenom nějakého pacienta občas potřebujete vidět častěji, takže není dobré, když to mají z ruky. Člověk, který jezdí z hodně velké dálky, musí být hodně stimulovaný.
Možná by v té vzdálenosti mohla pomoci telemedicína.
Za doby covidu to ostatně ani jinak nešlo. Pacienti posílali grafy výsledků, ať už z monitorovacích systémů, nebo z glukometrů. Naprosto zásadně nám pomohl eRecept. Problém je pochopitelně na straně pacientů, protože medicínu na dálku zvládají ti mladší a technicky zdatnější, ale řada našich pacientů jsou senioři a ti někdy nezvládnou ani videorozhovor. U nich jsme mnohdy rádi, že dojde aspoň na telefonickou konzultaci. Ale v telemedicíně obecně vidím velkou budoucnost, protože kontakt může být častější, i když prezenční vyšetření nenahradí.
A osobní konzultace je pro seniory určitě mnohem důležitější než telefonní rozhovor nebo setkání na dálku pomocí videa.
Oni už se v tom nezmění. Mám tu lidi, s nimiž v jejich zvycích nehnete. Někdy je těžké je přesvědčit k tomu, aby sami navýšili dávku inzulínu. Bojí se za to sami převzít zodpovědnost. Osvědčilo se mi dělat plánované telefonické konzultace a dávku jim navýšit. Potřebují mít pocit, že rozhodl doktor, a nikoli oni sami.
Jaký je u vás poměr jednotlivých typů diabetu?
U mě v ordinaci to zhruba odpovídá průměru, tedy asi 7 % jsou diabetici typu jedna, klesá poměr sekundárního diabetu, zejména jak se zlepšila léčba dříve prednisonem a dnes třeba pulzní terapií. Ale mám hodně gestačních diabetiček, což možná souvisí s tím, že tady v poliklinice jsou dvě gynekologické ordinace. Mně se s nimi pracuje dobře, přestože těhotné ženy je třeba vzít prakticky hned a výrazně je edukovat. Všechny ale bývají vysoce motivované. Stačí jim to vysvětlit, říct něco o dietě a naučit pracovat s glukometrem.
Máte pacienty, kteří odmítnou třeba i perorální antidiabetika?
Naštěstí je jich málo, ale bohužel jsou. Svoboda slova se někdy obrací proti pacientům a oni, jak vyhledávají nesmysly, přestávají brát léky a užívají třeba potravinové doplňky, ve kterých kolikrát vůbec nic není. Odmítají tzv. chemii a sami to nahrazují doplňky. Je to o osobním nastavení a uvěření tomu, že všechno, co se píše na sociálních sítích, je pravda. Uzavírají se do nějaké skupiny, kde se jedni a ti samí navzájem utvrzují v tom, že to tak je. A zažívali jsme to i s očkováním, dříve proti covidu a teď třeba s chřipkou. Se zatvrzelými odpírači nehnete. Racionální důvody jdou úplně stranou.
A zhoršuje se to?
Já ani nevím, protože někteří ti lidé sem úplně přestanou chodit. Já jim neustále tvrdím to, co oni nechtějí slyšet, takže sem přestanou docházet, protože nechtějí poslouchat to, co já jim povídám. Je to zvláštní, že nevěří ani odborníkovi, který je tady od toho, z očí do očí. Mně osobně to vůbec nevadí – naopak, je lepší věnovat svůj čas tomu, kdo si toho váží a u něhož vidíte nějaký výsledek.
Sledujete nějaké vlny „zájmu o diabetologii“ ze strany pacientů, třeba když se připomíná Mezinárodní den diabetu?
Nejvíc nových pacientů přichází vždycky v lednu. Mnozí možná jdou na preventivní prohlídku v rámci novoročního předsevzetí a praktici zjistí, že jsou výrazně zhoršení, a pošlou je na diabetologii. A úplně největší vlna nových pacientů byla po covidu. Lidé seděli doma, nechodili k praktikům na prevenci a po těch zhruba dvou letech přišlo opravdu velké množství lidí. Část byla těch, kteří věděli, že cukrovku mají, ale nic se s nimi nedělalo, nikam nechodili a lékaři jim posílali e-recepty, a velká část byly nově zjištěné případy.
Jak s pacienty pracujete?
Já nejdřív musím zjistit, co vlastně umí. Dříve jsme byli zvyklí, když jsme si přebírali pacienty navzájem, že všichni pacienti byli dokonale edukovaní, ale u praktiků to tak není. Někteří, ale je jich docela málo, edukaci podstoupili, ale vzhledem k tomu, že je pro sestry všechno o čase a toho mají málo, pacienti nejsou moc edukovaní nebo svou chorobu neberou vážně, dokud nechodí na diabetologii. Oni sice vědí, že mají nějakou kartičku diabetika, ale stává se, že se pacient po třech letech péče u praktika zeptá, jestli má cukrovku, i když na ni bere léky. Řada z nich sice bere léky, ale vůbec nedodržuje dietu. Takže na začátku je nejdříve potřeba provést počáteční edukaci. To, že nemáme v péči diabetologa pacienty od začátku, je myšleno dobře – aby se jich zvládlo víc, ale pro ně samotné a vývoj jejich diabetu je to většinou špatně.
Jak jste se vlastně dostala k práci pro Občanské sdružení ambulantních diabetologů a Českou diabetologickou společnost?
Mně se vždycky líbilo, že OSAD před 21 lety vzniklo. Myslím, že má svůj smysl, protože starosti lékařů v soukromých praxích jsou úplně jiné, než mají lékaři v nemocnicích. Podala jsem si přihlášku a byla jsem přijata za člena. Paní doktorka Račická mě oslovila, jestli bych nechtěla pracovat ve výboru, kam právě měly být volby, a tak jsem se jen krátce po přihlášení do OSAD stala členkou výboru. A před šesti lety jsem byla zvolena za předsedkyni a teď běží druhý rok mého druhého funkčního období. Ve výboru ČDS jsem šestým rokem členkou, dva roky 1. místopředsedkyní.
Sama jste řekla, že kdybyste nebyla aktivní v ČDS a v OSAD, mohla byste mít víc pacientů. Stojí to za to?
Tak to se musím vrátit k té své povaze a k tomu, že nejsem ten typ, který si někde vydobude nějakou pozici a je jenom na ní. Už pan profesor Rybka mě ve Zlíně nechal vést týdenní kurzy pro lékaře v diabetologii. Viděla jsem v tom smysl a také jsem kromě práce v ambulanci mohla dělat něco jiného. Střídání prací mě baví a naplňuje. My v diabetologických ambulancích vlastně léčíme jen jednu chorobu, takže je to práce velmi jednostranná.
Během jednoho ročníku Diabetologických dnů se jedno sympozium věnovalo tématu vyhoření. Sál byl narvaný k prasknutí. To je to pro diabetology takové téma?
Syndrom vyhoření se nás velmi týká. Vždyť jsme taky jenom lidi a medicíně jsme toho dali tolik. Já jsem nastupovala ve 24 letech a tehdejší zákoník práce nás zdaleka tak nechránil jako nyní. Kolik nám vypsali služeb, tolik se jich muselo sloužit. A to všechno v sobě máme naskládané. To není tak, že bychom se z toho oklepali a šli dál.
Zmínila jste synovo umělecké nadání. On tedy lékařské geny nepodědil?
Kdepak, syn je designér, ten naši práci v podstatě nechápe. Když manžel dělal u Johnsona operační instrumentárium a přinesl si domů kazety se staplery a harmonickými skalpely, mně přišlo úplně fascinující, že u toho neteče krev, když si vzpomenu, jak se dřív řezaly žaludky a všichni jsme bývali ohození krví. Syn přišel domů, chvíli nám stál za zády a pak promluvil, jako kdybychom byli nechutní: „Co to děláte? Na co se to díváte? Vy toho nemáte v práci dost?“ Jako kdybychom se dívali na Texaský masakr motorovou pilou. Udělali jsme dobře, že jsme ho dali na uměleckou školu.
A kdybyste si nezvolila medicínu vy a profesor Rybka pro vás nevybral diabetologii, čím byste chtěla být?
Módní návrhářkou. Asi od čtrnácti let jsem si šila oblečení, protože jsem nikdy nechtěla nosit to co všichni ostatní. A navíc – zkuste si mé současné příjmení přeložit do češtiny… (Pozn. redakce: Překlad ponecháváme na čtenářích jako drobné kratochvilné cvičení.)
Co děláte ve volném čase kromě toho, že se radujete z malého vnoučka?
Já mám tolik koníčků, že mám problémy je zvládat. V prvé řadě jsem vášnivý čtenář. Jen co jsem se naučila číst, vyrazila jsem ve Zlíně do knihovny. Při první návštěvě jsem navršila haldu knih, co jsem si chtěla půjčit. Jenže knihovnice mě upozornila, že si jich můžu půjčit maximálně šest. Tak jsem si vybrala, zbytek tam nechala a za týden jsem tam samozřejmě byla znova a půjčovala si dalších šest knih. Dodnes jsem vášnivý čtenář, ale už nečtu jen papírové knihy, ale i e-knihy a poslouchám audioknihy.
A kromě toho sportuji. Syn byl profesionálním veslařem, tak jsem si řekla, že bych to mohla taky zkusit a od té doby vesluji na veslařském trenažéru – už 15 let. Pro mě je to úžasný sport, až jsem tomu propadla. Chodívala jsem i na nějaké závody, které jsem často vyhrávala, protože tak stará žena jako já tam jiná nebyla. Na indoor-rowingu se navíc schází komunita lidí, kteří se znají. Během covidu to nešlo, tak jsem si trenažér pronajala. V té době jsem také objevila, jak krásné je Prokopské údolí, a koupila jsem si hole na nordic walking.
Článek je převzat z Výročního magazínu České diabetologické společnosti, ročník 1, 2024.
